Před dvaceti šesti lety se po senzační sezóně stal Bob Moore na stroji Yamaha mistrem světa v motokrosu v kategorii do 125 ccm. Do současnosti zůstává posledním americkým vítězem v mistrovství světa FIM v motokrosu a je jedním z nejuznávanějších mistrů tohoto sportu.

Moore pocházející z Kalifornie zažíval hned od začátku své kariéry obrovské úspěchy na americké superkrosové scéně. V pouhých 18 letech získal Moore svůj první titul hned ve své první sezóně v roce 1985, když vyhrál superkrosové mistrovství AMA 125 v západní oblasti. Potom se vydal na cestu přes Atlantik do Evropy, aby uskutečnil svůj sen o účasti v mistrovství světa FIM v motokrosu.

Ani to mu ale nestačilo. Moore se rozhodl, že udělá všechno pro to, aby se stal mistrem světa. Nechtěl se vrátit domů, dokud si tenhle sen nesplní.

Talent Moorea, který jezdil ve třídě do 125 ccm mistrovství světa v motokrosu hlavně na soukromých motocyklech, nezůstal bez povšimnutí. Ve svých prvních třech sezónách se Američan stále držel na špici startovního pole – držel se v první desítce mistrovství před průlomovou sezónou roku 1989, kdy získal v celkovém hodnocení čtvrté místo.

V roce 1990, kdy porazil takové borce jako Stefan Everts, vybojoval Moore ve třídě do 125 ccm mistrovství světa druhé místo. V následujícím roce se přiblížil nejvyšší příčce nejblíž, protože na Belgičana, který se stal nejúspěšnějším motokrosovým jezdcem mistrovství světa, ztrácel jen devět bodů.

Před sezónou roku 1992 angažovala Moorea společnost Yamaha, která ho nasadila do mistrovství světa v motokrosu do 250 ccm. Přestože to byla jeho první účast v téhle třídě, vybojoval si Američan další druhé místo – tentokrát za Donnym Schmitem, kolegou ze stáje Yamaha. Společně tak pro tým získali pohár konstruktérů.

Po klidné sezóně 1993, během které se zranil ve Foxhills, se v roce 1994 vrátil Moore zpět do mistrovství světa do 125 ccm, protože značka Yamaha právě představila přepracovaný model YZ125 vyladěný Michellem Rinaldim.

Hned od začátku to byla vítězná kombinace, protože Moore získal celkové vítězství v prvním kole v italském Gallarate a druhé celkové vítězství sezóny přidal ve třetím kole v argentinském Carlos Paz.

Následovala další vítězství v Grand Prix ve Švédsku a Německu a před předposledním kolem ve Foxhills se Moore přiblížil k vytouženému prvnímu titulu, který mu dosud unikal. Na trati, ze které o rok dříve putoval do nemocnice, byl Američan ve skvělé formě. Získal vítězství v prvním závodě a dostal se tak ještě blíž, protože jeho dlouhodobý soupeř Alessio Chiodi dojel až pátý.

Ital mu úder opětoval vítězstvím ve druhém závodě, ale Mooreův vyrovnaný výkon v podobě druhé příčky mu pomohl k téměř nepřekonatelnému náskoku 36 bodů v žebříčku. To znamenalo, že k celkovému vítězství mu stačilo v belgickém Borgloomu vybojovat čtyři body.

V Belgii Moore nikdy nepanikařil a ovládl úvodní závod, takže získal titul mistra světa v motokrosu ve třídě do 125 ccm pro rok 1994. Na oslavy moc času neměl, přesto vyhrál i ve druhém závodě a sezónu zakončil právě tak, jak ji odstartoval – vítězstvím v Grand Prix.

Moore pokračoval v závodech ve třídách do 125 ccm a 250 ccm. Ve své kariéře celkem vybojoval 28 vítězství v závodech a úspěšnou kariéru završil jako vedoucí týmu. Pomohl také s rozjezdem slavné nadace Road 2 Recovery Foundation a v roce 2017 byl za svoje sportovní úspěchy zařazen do síně slávy AMA.