V roce 1973, rok poté, co Yamaha poprvé vstoupila na Mistrovství světa v motokrosu FIM, si Hakan Andersson dojel na nově vyvinutém stroji YXM250 pro historicky první světový titul v kategorii 250 ccm.

Andersson se už před společným vítězným tažením etabloval jako švédská hvězda a nejlepší jezdec na Mistrovství světa v motokrosu FIM. V roce 1966, kdy se Andersson propracoval žebříčkem ve své domovské zemi, zaznamenal tento jezdec oslnivý debut ve švédském podniku GP a skončil na třetím místě ve svém vůbec prvním závodě na mistrovství světa.

I když ho ve druhém závodě vyřadila z boje defekt pneumatiky, Anderssonův potenciál byl jasný a plně se projevil při Mistrovství světa v roce 1967 ve třídě 250 ccm. Rodák z městečka Uddevalla skončil ve své první sezóně na šestém místě a následující rok vyhrál svoji první GP v československých Holicích po dvojitém vítězství.

Bohužel, v roce 1968, když byl druhý za Joelem Robertem, si Anderson při GP v Nizozemsku zlomil pravou nohu a v roce 1969 se ještě nevrátil, protože jeho tým ho poslal v rámci rehabilitace na mistrovství Trans Am ve Spojených státech.

Andersson se vrátil na mistrovství světa v roce 1970, ale stále ještě nebyl plně zotavený ze svého zranění z roku 1968 a v konečném pořadí skončil 13.

Pak v roce 1971 se Andersson zaměřil na Mistrovství světa v motokrosu FIM. Byl tehdy už skoro v plné kondici a absolvoval skvělou sérii závodů, takže celkově skončil na druhém místě. Pomohl tím týmu Švédska obsadit druhé místo v Trophée des Nations a byl také vyhlášen mistrem Švédska.

Právě tehdy, před sezónou 1972, Yamaha oznámila, že se připojí k Mistrovství světa v motokrosu FIM a angažuje Anderssona do závodu na stroji YZ637 v kategorii 250 ccm. Vítězství na sebe nenechalo dlouho čekat. Andersson vyhrál švédskou a švýcarskou Grand Prix a druhý rok v řadě skončil druhý v celkovém pořadí.

Always striving for innovation, Yamaha introduced the YZM250 during the 1973 season, which included a new Monoshock suspension system providing extra stability over heavy bumps, while improving durability.

These upgrades were brought in for the third round in Wuustwezel, Belgium and Andersson rode it to a first GP victory of the season on the bike’s debut. That forwards momentum continued at the next two rounds, as the Swede made it three consecutive GP wins in a row, taking gold in the Swiss and Polish Grand Prix at Payerne and Szczecin respectively.

Race victories in Yugoslavia (Orehova vas) and France (Cassel) were followed by another GP win at the Finnish Grand Prix in Hyvinkää, and heading to his home GP in Sweden, Andersson was on the verge of the world title.

An emphatic double victory and his fifth GP win of the season at the Ulricehamn track saw Andersson crowned the 1973 FIM Motocross World Champion, less than two hours down the road from where he grew up.

At the beginning of the next season, Andersson suffered a serious back injury but still managed sixth in the 250cc championship. He also won the Motocross of Nations for the first time with Team Sweden at the end of that campaign.

He was runner-up in the 1975 season, before Yamaha pulled out of racing due to the oil crisis. Andersson continued to contest the 250cc championship, moving up to the 500cc class in 1977 and took the individual victory at the Motocross of Nations that year.

During this time, he continued to enjoy success in the national Swedish championship, adding to his 1971 and 1974 honours with three consecutive titles between 1977 and 1979. In total, Andersson took nine GP wins before retiring from world championship racing at the end of the 1970s.