Jarno Saarinen – The Flying Finn - at the 1972 250cc Belgian GP, Spa-Francorchamps

Vzhledem k dramatickým změnám technických předpisů pro mistrovství světa silničních motocyklů na konci 60. let byla společnost Yamaha nucena odstoupit z účasti jako továrna, v závodech však zůstala nepřímo díky uvedení vysoce výkonných sériových silniční závodních modelů TD-2 a TR-2 s dvoutaktním motorem a také hledáním nových výzev v motokrosových závodech.

Zápal značky Yamaha pro silniční závody neutuchal. Neustále vylepšovala své sériové závodní stroje a uváděla speciální závodní díly a pokročilé vývojové modely na podporu talentovaných jezdců jako Phil Read, Jarno Saarinen nebo Kent Andersson ve třídě do 350 ccm, 250 ccm a 125 ccm.

Ten zápal byl tak velký, že společnost Yamaha konečně přijala výzvu vrátit se do mistrovství světa Grand Prix. Došlo k tomu v roce 1973 s modelem YZR500 (0W20) první generace ve třídě do 500 ccm a YZR250 (0W17 – odvozený z modelu YZ635, kapalinou chlazená verze produkčního závodního stroje TD-2) ve třídě do 250 ccm. Jezdci stáje Yamaha byli pro obě třídy Jarno Saarinen a Hideo Kanaja.

Tito dva jezdci všechny překvapili svým úspěchem na nových strojích Yamaha; v prvních závodech vítězili a několikrát dojeli na prvních dvou místech. Vítězné tažení značky Yamaha však náhle skončilo, když při nehodě na Velké ceně v Monze tragicky zahynul Jarno Saarinen. Společnost Yamaha svůj tovární tým ze všech zbývajících závodů toho roku odhlásila.

Podium wins at the French GP for Jarno Saarinen and Hideo Kanaya in 1973

The “Flying Suspension” made its road racing debut with Giacomo Augustini in 1974. The initial cantiliver type would be replaced by a linked type.

V roce 1974 se tovární tým Yamaha vrátil do závodů mistrovství světa Grand Prix s modelem YZR500 (0W20) vybaveným odpružením typu Monocross, modelem YZR350 vycházejícím ze stroje YZ634 (0W16) a továrním speciálem TZ750 (0W19) s objemem 700 ccm. Jezdec stáje Yamaha Giacomo Agostini na stroji TZ750 vyhrál dva závody po sobě – Daytona 200 a Imola 200 – a k nim přidal vítězství ve třídě do 500 ccm na mistrovství světa Grand Prix v Rakousku a Nizozemsku.

Ve stejném roce si skvěle vedly i sériové závodní modely TZ350, TZ250 a TA125 a pomohly značce Yamaha získat pohár konstruktérů hned ve čtyřech třídách (do 125 ccm, 250 ccm, 350 ccm a 500 ccm).

V roce 1975 se Agostini stal mistrem světa na kompletně přepracovaném a kompaktnějším modelu YZR500 (0W23). Jeho týmový kolega Kanaja byl celkově 3. a navíc Johnny Cecotto získal titul ve třídě do 350 ccm.

Po roční přestávce se společnost Yamaha vrátila v roce 1977 s Agostinim, Cecottem na nově navrženém modelu YZR500 (0W35). I když tvrdě bojovali ve spoustě soubojů s ostatními, toho roku se jim titul znovu získat nepodařilo.

V mistrovství světa Grand Prix ve třídách do 250 ccm a 350 ccm se usilovně snažil jezdec stáje Yamaha Takazumi Katajama. V roce 1976 vybojoval 2. místo ve třídě do 250 ccm a v roce 1977 získal titul ve třídě do 350 ccm na modelu TZ350 upraveném tak, aby měl tři válce.

Racing-legend Giacomo Agostini won Yamaha its long-awaited first 500cc class title in 1975

Three-time 500cc World Champion Kenny Roberts – “King Kenny” – on a Yamaha yellow-black YZR500 in 1978.

Stáj Yamaha po získání titulu mistra světa Grand Prix ve třídě do 500 ccm toužila získat zpět i další titul. Uvedení modelu YZR500 (0W35K) (se zlepšeným výkonem v celém rozsahu díky systému Yamaha Power Valve System (YPVS), který reguloval načasování výfukových plynů tak, aby eliminoval pokles točivého momentu ve výkonovém pásmu), v roce 1977 a příchod „Krále“ Kennyho Robertse, který v roce 1978 převzal místo Giacoma Agostiniho a který měl jedinečný styl jízdy, získala stáj Yamaha impozantní kombinaci. Roberts zajistil stáji Yamaha titul mistra světa ve třídě do 500 ccm tři roky v řadě do roku 1980.

V motokrosu se Yamaha zaměřila na závody v Evropě – domově motokrosu. Po tom, co Tadao Suzuki a Hideaki Suzuki vyhráli mistrovství světa v motokrosu seniorů i juniorů do 250 ccm, byli vysláni do seriálu mistrovství Evropy motocyklů. Oba závodníci se svými upravenými stroji DT-1 si v závodech juniorské třídy vedli v boji s konkurencí velmi srdnatě.  Ve špičkovějších závodech však bylo všechno úplně jinak. Rozdíl mezi výkonem stroje a silou a dovednostmi jezdce byl větší, než se očekávalo.

Tadao Suzuki riding a DT-1 based YZ624 at the 1971 All Japan Motocross Championship

Hakan Andersson won the 1973 World title on the Monocross-equipped YZM250

Díky mistru světa v motokrosu ve třídě do 250 ccm Thorstenu Hallmanovi s bohatými zkušenostmi z motokrosu, který se stal poradcem společnosti Yamaha, vstoupila stáj Yamaha v roce 1972 do mistrovství světa v motokrosu s nově vyvinutými modely YZ637 (250 ccm), YZ639 (360 ccm) a YZ642 (460 ccm, 500 ccm), které byly vybaveny interně vyvinutým zadním odpružením Thermal Flow. Jezdec stáje Yamaha Hakan Andersson získal první vítězství v závodě ve Švédsku a celkově se v sezóně prosadil na 2. místo. 

Ve stejném roce začala společnost Yamaha v Japonsku vyvíjet nové odpružení typu Monocross. Když si značka Yamaha v podstatě vybudovala monopol na vítězství v mistrovství Japonska v roce 1973, získala dostatečnou jistotu o výkonnosti této nové koncepce a vstoupila s modelem YZM250 (0W12) s odpružením typu Monocross do mistrovství světa ve třídě do 250 ccm uprostřed sezóny. Hakan Andersson získal společnosti Yamaha první titul mistra světa v motokrosu pro jezdce i konstruktéry.

Po několika pokusech ve třídě do 500 ccm to byl nakonec Heikki Mikkola na továrním stroji YZM400 s motorem o objemu 396 ccm, který v roce 1977 vyhrál 12 z 24 závodů sezóny a získal pro stáj Yamaha první titul v kategorii do 500 ccm. Následující rok Mikkola přinesl značce Yamaha v kategorii do 500 ccm druhý titul v řadě mezi jezdci a také první titul pro konstruktéry na modelu Yamaha YZM400 (0W39) s ještě kompaktnějším motorem a odlehčeným odpružením typu Monocross. 

V USA se motokros začal prosazovat kolem roku 1972 díky vzrušujícím federálním motokrosovým sériím AMA do 500 ccm a 250 ccm a také superkrosové sérii, která dokázala skvěle bavit. Značka Yamaha k tomuto vzrušení přispěla vysláním svých nejlepších jezdců do USA pod křídly společnosti Yamaha International Corporation (YIC). Od roku 1976 do roku 1979 získal Bob Hannah sedm titulů AMA v superkrosu a motokrosu. Broc Glover získal do roku 1977 tři motokrosové tituly AMA v řadě ve třídě do 125 ccm a později v 80. letech zvítězil ve třech ročnících ve třídě do 500 ccm.

Bob “Hurricane” Hannah – won three consecutive AMA Supercross championship

V roce 1979 také přišel nový dálkový terénní závod, rallye Paříž-Dakar v délce zhruba 10 000 km, který startoval v Paříži a vedl přes rozsáhlé pouště mnoha afrických zemí, než dorazil do cíle v senegalském Dakaru. Účastnili se jej hlavně amatéři hledající dobrodružství. Rallye se zúčastnil i francouzský soukromý jezdec Cyril Neveu na upraveném modelu XT500 (terénní čtyřtaktní jednoválec). Neveu vybojoval 1. místo celkově jak mezi jednostopými, tak dvoustopými vozidly. Gilles Comte, jezdec tehdejšího francouzského dovozce značky Yamaha, Sonauto, dojel celkově 2. na upraveném modelu XT500. A Marie Ertaudová vybojovala nejvyšší příčku v ženské kategorii, také na upraveném stroji XT500. Následující rok získal upravený model XT500 ohromující nadřazenost, když obsadil první čtyři místa. Jako 1. dorazil znovu do cíle Neveu.

Cyril Neveu wins the 1st Dakar Rally riding the XT500.

Trials guru Mick Andrews in action during Yamaha trial
classes in 1973

Další kategorie, která si zaslouží zmínit, jsou trialové soutěže. Tenhle sport dříve znala jen hrstka fanoušků v Japonsku, rychle ale získal širší popularitu. Ve snaze o dobývání nových trhů vyvinula společnost Yamaha svůj první sériový trialový model, TY250. V roce 1973 byl Mick Andrews, který se zúčastnil mistrovství Evropy trialových motocyklů a skotské šestidenní soutěže na prototypu TY250, pozván do Japonska, aby uspořádal trialové kurzy Yamaha, které nadchly 95 000 zúčastněných fanoušků. Haruo Kimira vyhrál první japonské mistrovství trialových motocyklů na stroji TY250. Díky těmto dvěma akcím stoupala popularita modelu TY250J. V roce 1974 se japonské mistrovství trialových motocyklů přeměnilo na sérii a Hiroši Kondo získal titul se strojem TY250J. Poté, co vrcholil ekonomický rozmach, poptávka po trialových strojích rychle klesala. Šance na zisk titulu si musela počkat až na další období.